PLZEŇ

Silnou stránkou Parkinson klubu Plzeň jsou ozdravné pobyty.

Soběšice 2022

- rekondiční pobyt členů PK Plzeň a PK České Budějovice

„Pojedeš s námi do Soběšic?“zazněla otázka ke mně-nové člence klubu v Plzni při jedné pravidelné schůzi.

Vzhledem k tomu, že to bude teprve rok, kdy jsem vypátrala partu bezvadných lidí, kteří mají stejnou nemoc jako já, začala jsem být zvědavá a hlavně jsem potřebovala se dozvědět daleko více o Parkinsonově nemoci od nemocných, kteří se léčí, bojují a nevzdávají se.

A tak jsem začala pátrat v mapách a hledat malou vesničku Soběšice a hotel Pod Hořicí, přihlásila se a těšila se na pobyt v překrásném prostředí s lidmi, které jsem postupně poznávala.

Sešli jsme se ve dnech 30.září až 8.října v počtu 29 účastníků, ubytovali se a program začal. Náš předseda klubu Valer Mičunda nás na informační schůzce seznámil, co nás čeká a jak se říká nemine. Každý den byl nabitý od rána do večera, plno informací, cvičení na suchu i ve vodě, výlety, procházky a nakonec i na zábavu vyšel čas.

A abych se tak trošinku pochlubila, dostala jsem důvěru a předcvičovala jsem jedné polovině „holek a kluků. Není to tak dlouho, kdy jsem cvičila ve Stříbře s děvčaty jógu, nebo spíš to nazvat rehabilitačním cvičením. Radila jsem se s druhou cvičitelkou Vlastičkou Holou, báječnou paní, se kterou jsem byla ubytovaná.

Náš nový den začal rozcvičkou před hotelem na čerstvém vzduchu, protáhli se, zasmáli a pak se vydatně nasnídali. Jen tak mimochodem, v hotelu vařili výborně a hlavně ze svých zdrojů. O místní kuchyni jste se již dočetli v minulých našich příspěvcích. Akorát mé předsevzetí, že zhubnu, bylo dávno pryč. A nepomohlo ani dopolední a odpolední cvičení v tělocvičně. Kuchaře je opravdu třeba pochválit.

Co se týká programu, tak byl plný zajímavostí, nových informací a hlavně poznatků od lidí a jejich zkušeností s nemocí. Již tradičně se nám věnovala logopedka Mgr.Sofie Ritterová. Její přednášky, spíše lépe nazvat povídání a praktické ukázky a cvičení, byly srozumitelné a velice zajímavé. A pro nás parkinsoniky důležité. Sofie nás učila správně dýchat, artikulační cvičení,

správné sezení, stoj, chůze, psaní, uvolnění hlavy a obličejových svalů, polykání potravy, to vše jsme si vyzkoušeli a věřte, že u jazykolamů se hodně nasmáli. Mně osobně se líbil jazykolam Ne bojler-brojler!, když jsem maturovala a nemohla jsem si vzpomenout na plemena slepic a stále jsem si vybavovala jen ten bojler.Již tenkrát jsem bojovala s pamětí, což se též projevilo i při hrách na paměť, u kterých bylo opravdu veselo.

Nasmáli jsme se a zařádili si i při cvičení v bazénu, který jsme měli k dispozici i k volnému plavání.

Abychom poznali místní krajinu, její pozoruhodnosti a památky, vypravili jsme se na zámeček v Nemilkově u Velhartic. Zámeček je v soukromých rukách a co je úžasné, že se na rekonstrukci a opravách podílí „ náš“ Jirka Kalista, který i se svou nemocí vyrábí nábytek, podlahy aj. ze dřeva. O jeho precizní práci se můžete přesvědčit v samotném zámečku.

A jaké byly naše večery? Hodně se vzpomínalo při promítání filmů z minulých setkávání, připomenuli se členové klubu, kteří už nejsou mezi námi. Také došlo i na zpívání a na tanečky, prostě jsme se dobře bavili.O hudbu se postaral Eda Kilberger, a Sofie nám předvedla své taneční umění a zatančila.

Těch 8 dní, co jsme strávili v Soběšicích, uteklo jako voda a my se vrátili do svého běžného života. Načerpali jsme plno energie a síly se se vším poprat a hlavně se nevzdávat. Slíbili si, že nadále se budeme vídat na schůzích, akcích a opět v Soběšicích příští rok.

A můj názor a poznatek? Já poznala plno fantastických lidí, nejen těch s nemocí, ale i jejich protějšků, co pomáhají, když nohy, ruce aj.začínají slábnout. Vím sama jaké to je. Jsem vděčná za to, že jsem potkala Věrku, Péťu, Renatku, Luďku, Bohunku, Libušku, Járu, Jiříka aj. Děkuji Valerovi, jeho ženě Jiřince, Vlastičce, jsem ráda, že jsem vás v životě našla.

Jana